Jsem ráda, že tu mám jmenovkyni. Navíc působíš velmi radostně. Chci se tě tedy zeptat, co ti v životě dělá radost?

Lezení na stěně a výlety do přírody. A snažím se hledat drobné radosti v každodennosti.

Teď je mlhavý podzim, aktuálně i čas Dušiček. Vzpomínáš v tomto čase zvlášť na nějakého svého zemřelého?

Pocházím z vesnice kousek od Karlštejna. Vzpomínám ráda na babičku s dědou, s nimiž jsme bydleli a kteří mě hodně ovlivnili. Myslím na ně ale průběžně, nejen na Dušičky. S těmi nemáme spojené nějaké zvláštní rituály, ale tím, že letos Dušičky vycházejí na víkend, půjdeme s dětmi zapálit svíčku na hřbitov prarodičům manžela v Lomnici nad Popelkou.

A jak jste s rodinou prožili podzimní prázdniny? Co vás společně těší?

Rádi výletujeme. Byli jsme na dva dny v Harrachově. Cestou tam jsme dětem dopřáli Funpark v Liberci, v Harrachově jsme navštívili sklárnu, byli u Mumlavských vodopádů, na Čertově hoře a ve středu cestou zpět pak v Bozkovských jeskyních.

Jak jsi to měla v původní rodině? Vedli tě rodiče k pohybu?

K pohybu mě vedl taťka, naučil mě na lyžích, na kole, základy volejbalu…jemu vděčím za svůj vztah k pohybu. Vše dělal rekreačně, co nevěděl, byl schopný si načíst. Jsem jedináček, tak se mi mohl docela věnovat. Mamka je spíš výtvarně založená.

Kdo ti byl inspirací pro volbu profese?

Naši tělocvikáři na gymnáziu, kteří s námi jezdili na sportovní kurzy. Po střední jsem si vybrala učitelství na FTVS, protože tam byl obor se zaměřením na aktivity v přírodě. Nechtěla jsem původně učit, ale chtěla jsem jezdit právě na sportovní kurzy pod nějakou cestovkou. Jezdila jsem na tábory a práce s dětmi mě bavila. Měla jsem spíš představu volnočasových aktivit než školy.

Když ses rozhodovala po maturitě, bylo ve hře i nějaké jiné povolání?

Uvažovala jsem i o fyzioterapii, ale protože jsem se dostala na tento obor, nešla jsem pak už ani na přijímačky. Teď zpětně si to trochu vyčítám.

Věnovala ses nějakému sportu závodně? Jsi soutěživá?

Vyzkoušela jsem různé sporty, ale žádnému jsem se nevěnovala závodně a soutěživá moc nejsem. Ve 4. a 5. třídě jsem chodila na atletiku, ta mě bavila, ale odradily mě právě závody, na které jsme museli jezdit. Cítila jsem tlak na výkon, možná strach z neúspěchu… raději jsem všechny sporty dělala rekreačně a pro radost.

Máš nějaký sport raději než jiné a čím tě oslovil?

Nejvíc mě baví zmiňované lezení. Zapojuje se celé tělo, není to jednostranný sport. Předpokládá i spolupráci s někým jiným, je v něm důležité kamarádství a důvěra, alespoň pro mě. Výkon si nastavuje každý sám, nejde tam ani o čas, ani o to, být lepší než druhý. I když „hecovat“ se můžeme také. Ale limity si dává člověk sám a překonává především sám sebe.

A naopak je nějaký sport, který ti opravdu nic neříká? Nebo se do něj musíš nutit.

Těch je víc. Nebaví mě házená, je už na mě moc tvrdá, na hraně s nějakou agresivitou. Nebo box či zápasy. Agresivní sporty nejsou nic pro mě. Třeba MMA bych ani za sport nepovažovala, z mého pohledu nenaplňuje to, co sport naplňovat má.

A to je podle tebe tedy co? Co dělá sport sportem?

Jasná pravidla, férovost, ale hlavně radost z pohybu by měla být víc než výsledek. Užít si pohyb jako takový a zážitek z něj je víc než porazit druhého.

Co si myslíš, že je při výuce tělocviku důležité? Na co kladeš důraz? Čeho by ses chtěla naopak vyvarovat?

Často si vzpomenu na svou tělocvikářku ze střední, na její přátelský přístup a snahu získat nás pro pohyb, předat nám to nadšení. O to se chci taky snažit.

Jak ses dostala k výuce na naší škole?

Učila jsem rok v Nové Pace, tam mi ale smlouva skončila a já zvažovala, zda vůbec zůstat ve školství. Tady ve škole jsme zrovna měli zázemí během sokolského sletu a když jsem procházela chodbou, napadlo mě, že bych se zkusila zeptat na práci tady. Napsala jsem a vyšlo to.

Jak svou novou roli po dvouměsíční praxi vnímáš? Co tě třeba překvapilo? Narazila jsi třeba i na nějaké limity, své, u žáků, v logistice, ve vybavení? Co třeba postrádáš, co bys vylepšila?

Už jsem absolvovala akční, nabitý sportovní kurz se staršími žáky. To bylo moc fajn. Co mě tady zaskočilo, je občasný chaos před hodinami tělocviku. Jsme tam tři až čtyři skupiny v jeden čas a není vždy jasné, kdo kam půjde. Za pěkného počasí je možností víc, ale když plánuju například hod kriketovým míčkem a kolega přijde, že chce dělat totéž, musí pak jeden z nás z minuty na minutu měnit organizaci hodiny, svou přípravu. Jedu do školy a nevím, jak to dopadne s prostorem a s vybavením. Často také spojujeme a když není vhodné počasí, vnitřní prostory máme jen v tělocvičně a malém sálku, je to docela náročné. Od listopadu do dubna už je rozpis, kdo kde bude a jsou pronajaté další vnitřní prostory v sokolovně, v hale a na „špéře“, tak bude průběh hodin doufám přehlednější. Zatím se ale nikomu z kolegů, kteří jsou tu déle, nepodařilo přijít na způsob, jak organizaci hodin mimo zimní období lépe uchopit. Tak uvidím, jak si zvyknu, ale jako profesní cíl si dávám zlepšit schopnost improvizace. Zatím mi to úplně nejde, což se pak může projevit na kvalitě výuky. Ale i přes tyhle občasné zmatky na mě škola působí tak nějak lidsky a otevřeně.  

Máš na tělocvik kluky i holky, vidíš nějaký rozdíl v jejich přístupu k pohybu?

Spíš záleží na jednotlivých skupinách, jak se sejdou. Je těžké to nějak srovnávat a zobecňovat. Podle mě je víc rozdíl vzhledem k jejich věku. Ti mladší, šestky a sedmičky, jsou ještě hravější a nadšenější. Těm starším se už moc nechce. Zatím se s žáky spíš seznamuji a hledám, co na ně platí.

Věřím, že i tobě se někdy hýbat nechce. Co tě přiměje nechuť překonat?

Vždy je to v hlavě. Asi zkušenost, že vím, že když nechuť překonám, vrátí se mi to. Snad nikdy se mi nestalo, že bych šla sportovat a potom litovala a říkala si, že jsem raději měla zůstat sedět u televize. Pohyb mě probere, nabije. Snažím se chodit na stěnu alespoň jednou týdně, když se zadaří dvakrát, je to fajn. Kromě tělocviku ještě trénuji malé badmintonisty a v Lomnici mám jednou týdně kroužky lezení. Ve sportovním prostředí jsem tedy hodně.

Zima je téměř za dveřmi. Co ty a lyže? Raději sjezdovky, běžky nebo prkno?

Těším se na lyžařské kurzy. A všechny zmíněné styly mám ráda. Dříve mě bavily víc sjezdovky, ale teď oceňuju možná víc běžky. Na prkně jsem teď pár let nestála, ale doufám, že se to nezapomíná.

Ráda lezeš a teď nabízíš ochutnávku i žákům v rámci oborových dnů. Kdo tě k lezení přivedl? Máš raději stěnu, či venkovní lezení?

Víc mě to baví venku, je to tam zajímavější, ale stěna je pro mě dostupnější. Takže jsem častěji na stěně.

První zkušenost s lezením jsem měla jako malá na dětském táboře. Pak na střední, kde jeden z tělocvikářů lezl a postavil v tělocvičně malinkatou stěnku. A také jsem jezdila jako účastník s organizací AVA – Atleti v akci na víkendové lezení. Nejvíc jsem se k němu dostala ale na vysoké škole, kde jsme měli dva semestry a mohli získat licenci instruktora lezení na umělé stěně. Manžel neleze, ale v Lomnici funguje horolezecký oddíl pod Sokolem, kam jsem se po přistěhování přidala. Občas s sebou beru na stěnu i moje kluky, kterým je 5 a 8 let. Zatím mi přijde, že je to moc nebaví, a tak je nechci nutit. Ale doufám, že se časem pro lezení také nadchnou a budeme chodit lézt společně.

Máš raději individuální nebo kolektivní sporty?

Baví mě i volejbal. I to lezení, jdete-li ve dvou nebo ve třech, není individuálním sportem. Pro mě jsou kamarádství a důvěra důležitou součástí sportu. Takže bych potřebovala kategorii „kamarádské sporty“.

Jsem vodnář, tak mi nedá se nezeptat, co ty a voda? A raději sladká či slaná?

Voda mi nevadí. A je jedno či sladká nebo moře. K pravidelnému plavání bych se ráda vrátila, ale teď s dětmi se to nedaří. Z vodních sportů mě baví windsurfing. Ten jsem měla možnost vyzkoušet na kurzu na střední škole. Dodnes se na kurz alespoň na pár dní se spolužačkami vracíme a jsme s bývalými tělocvikáři v kontaktu.

Sleduješ i nějaký sport pasivně?

Na olympiádě jsem si zjistila časy a dívala se na Adama Ondru a fandila mu. To mě zajímalo. Pak ještě při mistrovství sleduju naše hokejisty, ale když mi to nevyjde, nehroutím se. Jinak se spíš víc o dění ve sportu dozvídám od manžela, který pravidelně sleduje sportovní zprávy. Já sportuji pro tu radost z pohybu, takže mě pasivní sledování moc nebaví.

Relaxuješ ještě jinak než sportem? Čteš, chodíš do kina, posloucháš hudbu? Co bys doporučila na dlouhé podzimní večery?

Čtu ráda. Teď s dětmi se vracím k Harrymu Potterovi, toho jim čteme s manželem před spaním. Ke svému čtení se moc nedostanu. Bavil mě jako oddechovka třeba Patrik Hartl. A z filmů sledujeme hlavně dětské animáky. Před týdnem jsme byli v kině na Rozzumu v divočině, klukům se líbila i série Jak vycvičit draky a na tenhle dušičkový čas bych doporučila film Coco.

A na co se v nejbližší době těšíš?

Asi už na Vánoce. Dárky nechávám až na poslední chvíli. Těším se na delší volno, klid, pohodu, na pohádky, na to, že pojedeme k mým rodičům. Rádi máme i vánoční trhy, jak tady v Lomnici, tak v Litomyšli, kde má manžel vždy před svátky sraz se spolužáky. Je původně taky pedagog, ale v současnosti pracuje v rodinném lomnickém pivovaru.